Převrácené dějiny, ukradené obrazy a zfalšovaná paměť (ukázka)

Petr Koťátko, Převrácené dějiny, ukradené obrazy a zfalšovaná paměť (čtení–performance)

V. VondráčekKotatkoÚčinkují:
Vojtěch Vondráček (Divadelní fakulta Akademie múzických umění)
Petr Koťátko (Filosofický ústav Akademie věd)

V (Vypravěč) v civilním obleku se volně pohybuje po scéně; C (falešný Casanova) leží v posteli, nejlépe v pyžamu nebo v noční košili s nějakým doplňkem z šatníku rokokového kavalíra; s výjimkou úvodního výstupu V oba svůj part čtou z deníku falešného Casanovy.

V: (přichází s deníkem v ruce) Autorem těchto řádků je člověk v situaci, která se běžně označuje jako „beznadějná“: ve stavu, který zachycuje právě tento deník a pro větší názornost i tato figurína. (přistoupí k ležícímu C) Dopřejme ale klid tomuto tělu, od kterého už, jak uznáte sami, nelze chtít víc, než aby drželo pohromadě, dokud neskončí náš výklad. Franz Kafka, náš úctyhodný krajan, si kdysi poznamenal do deníku: „Problém spočívá v naší neschopnosti splynout s mnohotvárností světa.“ Tento muž řešil opačný problém: zastavit své rozplývání ve světě, potlačit svou nezřízenou empatii, dát tvar svým vzpomínkám, navzdory paměti, která ho zrazovala, ne snad svou nečinností, ale svou tvořivostí, tak chaotickou a tak nespoutanou, že nebyl schopen ani sepsat svůj životopis. Řešením měl být pochybný experiment, o němž přináší svědectví tento deník, pokus přisvojit si cizí memoáry, vnutit své paměti Histoire de ma vie abbého Giacoma Casanovy de Seingalt. Pokus nevedl k zamýšlenému konci, jak ještě uvidíme. Svou roli přitom sehrálo toto tělo, jehož stav tedy přese všechno nelze tak úplně ponechat stranou. Autor sám k tomu říká toto: (chystá se citovat z deníku, ale přeruší ho C, který k překvapení všech náhle ožije)

.
.
.
.
.

C: Tyto paměti nebudou začínat stížnostmi na vzpomínky. Žádné výpady proti mé paměti! To nepřipustím.

V: Chci ponechat minulosti volný průběh.

C: Ať se přede mnou natřásá, jak chce, vždy si může být jista mým souhlasem a mou povolností! Všechno zůstane, jak to údajně bylo; jak se to právě teď jeví, tak to zůstane navždy, do všeobecných zmatků posledního soudu. Pak se vše promíchá a přerozdělí, způsobem, který teď nelze předpovědět, v každém případě v můj prospěch.

V: Má paměť ovšem nepracuje v můj prospěch.

C: (rozhořčeně) Teď, když má podlézavost dosáhla své meze, dám svým stížnostem volný průchod. Má paměť zřejmě vydává své plody někde pod cizí polokoulí, čímž chci říct, že se teď na můj účet předvádí v jiné, stejně povolné hlavě, dává k lepšímu lechtivé podrobnosti, nejapně přehání. Na to si nestěžuji: to je totiž ta lepší stránka věci.

V: Přejděme k horší. Namísto vlastních vzpomínek mě obtěžují cizí, zjevně povzbuzené mou citlivostí. Nejprve jako takzvané představy a sny, vzápětí se však s přidrzlou samozřejmostí odvolávají na mou paměť, která je pochopitelně ke všemu hned svolná, a ovšem na můj pocit viny, který už vůbec neumí říct ne.

C: (s dotčeným údivem) Psi opuštění svými pány mi chodí přednášet své litanie, zvedají ke mně oči zvlhlé výčitkami, ke mně, který jsem jakživ nezapudil žádné zvíře, s výjimkou holubů a obtížného hmyzu! Jateční zvířata obcházejí mou postel, předvádějí mi nástroje své mučednické smrti jako katoličtí svatí, mně, který jsem už dávno před nehodou trpěl úpornou anorexií!

V: Otázka zní, jak to mohli tak poplést, zejména psi s tím svým excelentním čichem?

C: Fakt je, že cizí vzpomínky se srocují v mé hlavě, zatímco moje paměť exceluje jinde. Všechny zábrany, jak se zdá, padly, vládne tu promiskuita bez pravidel. I staré fotografie dnes dokazují, co chcete. (vytáhne zpod peřiny svazek fotografií a rozhodí je do publika) Totéž neurózy a žaludeční vředy. Otoky, záněty, jizvy, zlomeniny. Hemoroidy, samozřejmě. Váčky a kruhy pod očima, vrásky. Celý můj takzvaný momentální stav může být skvělou tečkou jakéhokoli životopisu!

V: Z toho se musí vycházet. Na tom postavit kompozici memoárů.

C: (uchvácen vlastním plánem) Shrnout na jednu velkou hromadu co nejvíc reálií, až se tam začnou množit samoplozením a vznikne z toho něčí životopis. Vzpomínat rychle, než se přihrnou další pretendenti (podrážděné gesto do publika, jako by chtěl odehnat nevítané konkurenty), a na co kladu zvláštní důraz, vzpomínat rozhodně, a přitom nenuceně, to, co by jiní vybubnovali jako hlavní, já musím poznamenat en passant, všechna váha se musí položit na detaily, v tom tkví věrohodnost a kouzlo pamětí. Výborně. Dobře. Ale uvolněme se. (čeká, až se dostaví Casanovovy vzpomínky)

V: (napovídá) Vzpomínám, jak jsem se jednou uprostřed karnevalu…