Krátká předehra k diskusi “Je třeba vylepšovat člověka?”
z pera Tomáše Hříbka (Filosofický ústav AV ČR)
V posledních letech se stále více filozofů zabývá souborem otázek, jež plynou z nových možností biomedicíny a techniky. Dosud jsme dokázali více méně léčit lidi, jejichž přirozené schopnosti nějak narušila nebo omezila nemoc nebo postižení. Ale zdá se, že přichází doba, kdy budeme moci lidi nejen léčit, tj. obnovit přirozený výkon jejich schopností, případně umožnit jim činnosti, kterých nebyli schopni, ale které jsou přirozené pro většinu ostatních. Současná biomedicína a jiné obory slibují, že dokáží lidi dokonce vylepšit, tj. přinést jim schopnosti, které dosud žádný člověk neměl. Genetické manipulace, klonování, miliardy nanobotů, kolujících naším organismem a napravující jejich selhání, fúze lidské a strojové inteligence – řada z těchto věcí zní dosud jako science fiction, ale přesto si již alespoň v principu dokážeme představit, jak by mohly fungovat. A hlavně, jejich dostupnost by časem mohla vést k tomu, že vzniknou bytosti, které již nebudou tak úplně lidské. Tito tvorové by mohli být – v porovnání s dnešní podobou člověka – mnohem silnější, rychlejší, nesrovnatelně inteligentnější, nesmírně dlouhověcí, případně prakticky nesmrtelní. V této souvislosti se hovoří o transhumanismu, jakožto reálném hnutí i filozofii, která má za cíl taková vylepšení lidstva. Někteří autoři hovoří dokonce i o posthumanismu, čímž mají na mysli, že radikálně vylepšené bytosti se obyčejným smrtelníkům mohou časem tak vzdálit, že to už vlastně nebudou příslušníci našeho druhu.
O vylepšování, transhumanismu a posthumanismu se diskutuje po celém světě. Já jsem se původně seznámil s debatou v anglofonních zemích, ale kolega Ondřej Švec mě upozorňuje, že paralelní, poněkud odlišná debata na tato témata probíhá i ve Francii. Jedním z francouzských filozofů, kteří se těmito věcmi zabývají, autor knihy Demain les posthumains? (2009) Jean-Michel Besnier, je hostem pražské Noci filozofie. Jiným francouzským autorem, jenž o transhumanismu nedávno publikoval knihu La révolution transhumaniste (2015), je i v České republice známý filozof Luc Ferry. Zajímalo mne, v čem se anglofonní a frankofonní diskuse liší. Z anglosaské literatury – z níž doporučuji především sborník Human Enhancement (2009) – jsem zvyklý především na více méně přesné rozlišování otázek a snahu o přesné definice. Kde končí terapie, a kde začíná vylepšování? Je vylepšování člověka morálně přípustné, nebo máme dokonce povinnost ho vylepšovat? Jaké různé druhy vylepšení (fyzické? intelektuální? morální?) existují? Co přesně – pokud vůbec něco – je na vylepšování morálně problematického? Řada anglosaských autorů má za to, že vylepšování je přinejmenším morálně přípustné a žádoucí. Naopak ze zběžného pohledu do zmíněných knih Besniera a Ferryho jsem získal dojem, že jim nejde ani tolik o přesnou analýzu pojmů, jako spíše o obecnější zamyšlení nad více méně vzdálenou budoucností lidstva a nad podstatou lidskosti. Besnier se ptá, zda je transhumanismus poslední fází decentrace člověka, tj. ztrátou iluze o důležitosti člověka ve vesmíru. Tento proces začal Koperníkem, jenž odstranil Zemi ze středu vesmíru, pokračoval Darwinem, který naznačil, že člověk není vrcholem stvoření, dále Freudem, jenž odhalil, že motivy našeho jednání jsou vůči nám vnější – a vyvrcholí tedy transhumanismem, který bude představovat závěrečné překročení a konec člověka. Rovněž se zdá, že Besnier i Ferry jsou, na rozdíl od mnoha Anglo-Američanů, výrazně skeptičtější ohledně politických dopadů vylepšování. Zvláště Ferry se obává, že v neoliberálním světě povede vylepšování k nové nerovnosti a rozdělení společnosti.
Organizátorům pražské Noci filozofie je každopádně třeba poděkovat za to, že přivážejí jednoho ze známých francouzských myslitelů transhumanismu, aby se s námi mohl podělit o své názory na některá ze zmíněných žhavých témat.
Tomáš Hříbek (Filosofický ústav AV ČR)