Násilí a politika (Richard Cisler, spolek Praxis, FF UK)

Étienne Balibar představuje jeden z nejvýraznějších hlasů současné post-marxistické politické filozofie, jenž výrazně zasahuje do řady debat o povaze moderní politiky a o výzvách, které  před nás staví globální kapitalismus. Od dob spolupráce s Louisem Althusserem na knize Číst Kapitál (1965) publikoval Balibar knihy o filozofických postavách jako je například Marx, Spinoza nebo Locke a řadu tematických prací, které se věnují otázkám demokracie, rovnosti, emancipace a občanství či problémům jako je rasismus, nacionalismus a další různé formy útlaku a exkluze.

V rámci Agory s Étiennem Balibarem se budeme věnovat především sepjetí násilí a politiky, tak jak jej rozpracovává v knize Violence and Civility: On the Limits of Political Philosophy. Balibar se pokouší promýšlet tento vztah na základě aporie, která je vlastní západnímu pojetí politiky a její praxe.  Na jedné straně myšlenka, že násilí může a mělo by být politicky překonáno, odstraněno nebo konvertováno do podoby instituce práva, moci či spravedlnosti, je jednou ze základních představ o politice (Balibar podrobně komentuje především Hobbese, Hegela a Marxe). Na druhé straně je zřejmé, že je toho politika schopna pouze za cenu určitého proti-násilí. Příkladem může být právní stát, který se snaží postavit určité druhy násilí mimo zákon prostřednictvím represe. Nebo revoluční politika, která mobilizuje násilí za účelem zrušení skupin a institucí, které vykonávají násilí na lidech. Politično se tak- navzdory představě Hannah Arendtové- nemůže od násilí zcela oprostit. Násilí Balibarovi slouží jako kritérium pro rozlišování různých politik. Přičemž zásadní výzvu nutící nás přeformulovat základní koncepty politiky představuje mezní násilí, které je v globalizovaném světě všudypřítomné, byť neustále banalizované a vytěsňované jako přírodní, ekonomická nebo morální nutnost. Mezní násilí, Balibarem často označované jako krutost, je  takové násilí, které nelze potlačit nebo konvertovat do prostředku ustanovení nového mocenského řádu.

V rámci analýzy mezního násilí rozlišuje Balibar mezi ultra-objektivním násilím a ultra-subjektivním násilím. Násilí ultra-objektivní redukuje lidskou bytost na věc, která může být zničena a libovolně instrumentalizována, nebo celé části populace na přebytečný odpad zanechaný svému osudu. Klasickým příkladem je Karlem Marxem popsaná rezervní průmyslová armáda; masa proletariátu, jejíž práce není potřeba, ale zároveň je oceňována vlastníky výrobních prostředků pro svou roli v udržování nízkých mezd. Ultra-subjektivní násilí je fantasmatickým znázorňováním Druhého coby smrtelné hrozby působící zevnitř společenství.  Zachází s jedinci či skupinami lidí jako s cizím tělesem obdařeným ďábelskými nebo animálními silami, které ohrožují identitu subjektu. Toto cizí těleso musí být vyloučeno z těla společenství nebo eliminováno, a to dokonce i za cenu vlastního zničení. Takový druh násilí plyne podle Balibara z redukování mnohačetných, ambivalentních a vzájemně konfliktních identit na jednu totalizující, výlučnou a zfetišizovanou identitu (být pouze Čechem nebo pouze mužem). Nabízejícím se příkladem je Nacistické Německo a jejich vztah k Židům. Aktuálnějším příkladem by  byl vztah Čechů k uprchlíkům a Muslimům.

Tyto dva druhy násilí, byť postupují podle odlišné logiky, se navzájem neustále podmiňují, prostupují a umocňují tak své účinky.  Jejich cílem je radikální vyloučení, ba dokonce eliminování určité části obyvatel a tím i zrušení podmínek možnosti kladení odporu, který je konstitutivní pro politiku chápanou jako prostor střetávání antagonistických zájmů.

Jestliže se politika nikdy nemůže zbavit násilí, jakým způsobem pak můžeme čelit jeho mezním podobám? Na tuto otázku nedává Balibar jednoznačnou odpověď, protože by to znamenalo podřizovat politiku teoretickému systému a tudíž i obrazu “správné politiky”. Nicméně se pokouší na základě podrobné četby Hegela a Deleuze načrtnout možnosti politiky civility jako strategie anti-násilí, která sice nepotlačuje veškeré násilí bezezbytku, ale vylučuje jeho extrémní formy a vytváří prostor, který umožňuje násilí historizovat.

Richard Cisler,
spolek Praxis, FF UK

---

---